Říjen 2016

VLOČKOVÁ POLKA

27. října 2016 v 11:05 | Lukíno |  Básně

VLOČKOVÁ POLKA


Díval jsem se po hvězdách.
Utekli - nevím kam?
Ach, jak rád tě nebe mám,
spíš v růžových peřinách.


Ty hvězdy odkopané
rozprostřely bílý samet.
přejemnou noční moučku,
vločkovou pohádečku.


A tak vločky půlnoční,
vyvolaly vzpomínky,
na tu,
s níž se v sněhu brodím,
šťastní i mokří na náledí.
Vločku v náruč spadlou,
nyní spánkem zachumlanou.


Oči otevři, rozmilá,
spící princezno jediná.
parket je pokryt klouzankou,
tančit s vámi je potěchou.


Není třeba pavích per,
ni střevíců tisíce,
ni mejkapů na líce,
tanec s vámi je více.

Ach nebe rád tě mám,
když nezištně rozhazuješ šarm
a odíváš nás
v půvabný pár.



TOPlist

Miluji je - vy ne .....?

21. října 2016 v 10:07 | Lukíno |  Téma týdne

MILUJI JE - VY NE .....?



Kladný vztah k barvám jsem asi podědil. Proč?
Můj dědeček měl za koníčka malování a moje teta, kdyby neměla nedělnický původ, by pravděpodobně vystudovala AVU.
Už jen vůně olejových barev mě přitahuje. Pak když hbitá nebo rozvážná ruka uchopí štětec a začne poletovat nebo se potulovat po plátně, je to pastva pro oči.
Bohužel moje ruka nemá tyto schopnosti, proto mi nezbývá než obdivovat díla jiných mistrů. A těch je v galeriích spousty.
Ale, co umí vykouzlit s barvami podzim, to je k nepřekonání!

Asi to máte také, že barvy ve vás evokují nálady nebo dotvářejí pocity. Někdo některé barvy má rád, jiný je nemusí .
Takový býk nemá zřejmě v oblibě výrazně rudou barvu, někteří lidé v Čechách k ní taky získali určitý odpor, jiní sportovně zaměření jedinci na ní nedají dopustit.
Já miluji VŠECHNY BARVY.
Červená patří mezi mé oblíbené. Nevím jest-li nejsem ovlivněn tím, že mám starší sestru, po které jsem dědil oblečení.
Každopádně tak jako ona miluji barvy.
Tím jsou mi sympatické latinsko americké národy, které s nadšením nosí pestrobarevné oblečení. Napadá mě, že to jistě bude ovlivněno i tím, že kolem sebe mají na barvy bohatou přírodu. Co potom můžeme očekávat od obyvatel Grónska nebo usedlých Skandinávců ( ale dresy The kronor se svítivě žlutou mi úplně nadávají za pravdu ? ) .





Každopádně něco na tom bude, že tak jako podle vyběru barvy karosérie, se rámcově můžeme domnívat, s kým máme tu čest na silnici ( pokud samozřejmě nejede ve vypůjčeném autě Usmívající se) , tak podle přístupu k barvám, můžeme do jisté míry usuzovat určité charakterové rysy.
Tak kupříkladu moje sestřička se nebojí využívat široké škály barev a umně je poskládat tak , aby to lahodilo oku. Je to šmrcovní, hýří to barvami a přitom to ve vás nevyvolává ten nepříjemný pocit, že čeho je moc, toho je příliš.
A kdo jí zná, ví, že je energická, plná chuti do života a ráda rozdává dobrou náladu.
A tomu odpovídá i barevnost jejího oblečení. Samozřejmě asi na koncert vážné hudby do Rudolfina nevyrazí v pestrobarevném ponču, ale prostě její přístup k barvám odpovídá , tomu jaká je.
Nesnažil jsem se tu o nějakou barevnou psychologickou studii.
Prostě mám rád barvy a přeji nám všem, abychom si je užívali.
Přeji vám další barvami zalitý den.
TOPlist

Popelka

19. října 2016 v 22:30 | Lukíno |  Básně

POPELKA


Z lísky tři oříšky
z popelky princeznu
vykouzlily.

Šatu jas
a koní cval.
Sluha,
co u kočáru
stál.
A sál a bál
a v něm zas
princezen jas
a tance žár
a princ pro popelku
hrál a hrál.


Hodiny bijí,
půlnoc již míjí.
Popelka spěchá,
noha se smeká,
střevíc na schodech nechá.

Princ neváhá,
ona se obává.
Vraníka osedlá,
vyšvihne do sedla.



Klus ten nejvyšší,
pozná teď zátiší.
Na statku v podkroví,
nalezne soukromí.

Princ se nevzdává,
úsměvy rozdává.
Té, které padne,
za noci chladné,
za svitu měsíce,
z ruky kralevice
nezmizí více.


Dobrý nápad,
střevíc zapad.
Krása spanilá
v náruči skončila.









TOPlist

Být in, ismy a být svůj

17. října 2016 v 11:18 | Lukíno |  Glosátor aneb podčárník

Být in, ismy a být svůj


Zdá se mi, že dnešní doba je plná někdy trochu urputných snah nějak vypadat.Být in.
A s tím se pro mě nelogicky snoubí potřeba BÝT SVŮJ. Zvlášť v mládí člověk touží potom být tak nějak za sebe.
Ze všech těchto pocitů, snah a úvah a kdovíčeho, potom krystalizuje to, jak se člověk prezentuje, jak se chová, případně jaký je.




V době kdy jsme my byli mladí ( jsem "Husákovo dítě" ), se například někteří z nás ztotožňovali s Davidem Gahenem z Depeche mode a tak naštívit koncert depešáků znamenalo ponořit se do hluboké tmy, protože všude bylo černo.
Pocvočkované, pokud možno lesklé kožené bundy ( tkv. křiváky ) , zajímavě zatočené, lesklé nagelované vlasy po straně vystříhané a případně černé botky s kovovou špičkou. Pro vylepšení někteří nosili bílá trička nebo kalhoty.

S touto pozóu byl spojen určitý životní styl, ale v zásadě to člověk mohl vnímat spíš jako vizulní záležitost. Po čase z toho člověk vyrostl a tak se do černého obléká spíše pro jiné příležitosti než na koncert ( i když černou mám pořád rád ).

Někteří z nás se posunuli dál a začali utvářet svojí osobnost a názory tím, že se nechali ovlivňovat názory a osobností jiných osobitých osobností.
Tahle přirozenější forma utváření sebe sama měla za následek, že někteří z nás začali "papouškovat" myšlenky jiných a ti přemýšlivější se posunuli dál tím, že zapojili svůj rozum a úsudek a začali si tvořit svůj pohled na věc.

Tím se otevřela cesta proto, aby BYL člověk SVŮJ.

Samozřejmě ještě jinou kapitolou je, že za socialismu někdy nebylo výhodné být sám sebou. Člověk mohl dostat přes prsty nebo mohl příjít o ruku ,v horším případně o život. Proto se názory, nejen ony, schovávaly a něco jiného se myslelo a něco jiného říkalo. Neplatilo to samozřejmě o všech, byly vyjímky, které v každé době a za všech okolností si zachovaly svou identitu.

Dá se říct a nebudu daleko od pravdy, že všemožné -ISMY jsou jedem pro osobitost. Očekávají určitou formu a do ní tlačí všechny prvky, včetně živých lidí.

Dnes se může zdát, že být sám sebou je jednoduché. Nikdo vám nenakazuje, jak máte myslet, co máte říkat, jaký být. A tak říkáme, myslíme a děláme, co chceme.
Na druhou stranu ve světě, kde virtuální prostředky mají na mladé i starší a pokročilé, větší vliv než nejbližší rodina a kde se soustavně vsugerovává a podsouvá určitý myšlenkový koncept, je ve skutečnosti obtížné BÝT OSOBITÝ.
Stojí to mnoho práce a myšlenkového úsilí.
A ještě jinou stranou mince je, že přílišná zahleděnost do sebe sama mnohdy nevede jenom k originalitě, ale spíše k sobectví.




Proto si myslím, že člověk postupem času může a měl by zrát, vědět kým je, na nic si nehrát, být sám sebou, ale zároveň si být vědom, že tu není pouze sám za sebe a pro sebe a že je součástí tak komplikovaného a nesourodého celku jakým je v součastnosti lidstvo, a proto je třeba projevovat svou osobnost, tak abych byl pro druhé přínosem a případně motivem, aby i oni mohli a chtěli být sami sebou a zároveň tu byli pro druhé.

To bylo vyčerpávající souvětí a konec mého vyjádření.
TOPlist

Zpověď dysrgafika

15. října 2016 v 7:28 | Lukíno |  Básně

ZPOVĚĎ DYSRGAFIKA



Čeština to není věda,
písmenka jsou neposeda.
To dáš sem a tohle tady,
najednou si nevíš rady.


A tak včera z večera,
kola moje brečela.
A i zrcádka byla včudu,
dlouho tady nepobudu.


Kameny tu vzduchem sviští,
ocit jsem se na PRAKOVIŠTI.
Čekám zjihle chvíle příští,
teď jsem už na VRAKOVIŠTI.


Moje pouť tu smutně končí,
s volantem se navždy loučím.
A tak snad někdy příště,
tohle to je PAKOVIŠTĚ.


Cesta nebyla dlouhá,
banalita to pouhá,
tři znaky jí ztížili,
moch jsem být doma ve chvíli.

Teď sedím tu vděčně,
na PARKOVIŠTI ve Zbečně.


TOPlist

Výlet do Taktílie

6. října 2016 v 18:40 | Lukíno |  Téma týdne

VÝLET DO TAKTÍLIE


Cestování je má oblíbená činnost, a i když s věkem trochu uvadá, přece se rád vydávám za neznámem nebo oprašuji místa, kam jsem již zavítal, ale můžu je vidět z nového úhlu.
Nepříliš oblíbenou částí mého putování je vjezd do tunelu a to zvláště v letních měsících. Ten náraz z prudkého světla do "naprosté" tmy mi nedělá dobře. Po chvilce si zorničky zvyknou, všechno je v pohodě a po čase následuje pro mě méně náročný náraz slunečního svitu. Při těhle přejezdech si občas vzpomenu, jak moc jsem rád, že mám funkční oči, dokonce ani brýle nepotřebuji a jaké by to bylo být bez nich.







V té souvislosti mě napadá, že oblíbenou hrou mé dcery bylo chození na slepo, ať už za mojí asistence nebo samostatně. Člověk v takové chvíli dočasné slepoty prožívá zvláštní pocit, že musí a chce napnout všechny ostatní smysly, aby vnímal okolí kolem sebe a úspěšně se dostal tam, kam chce.
Vím, že nejméně v jednom, ale myslím, že ve více nadačních večerech Světlušky, si známé osobnosti zbavené zraku vyzkoušely, jaké to je udělat nějakou zdánlivě jednoduchou činnost bez pomoci očí. Tak např. Ivan Trojan s Táňou Vihlemovou si došli do Dejvického divadla, oblékli se do kostýmů , pan Trojan se oholil, Táňa si dala kávičku a to vše potmě. Vojta Dyk s panem Preissem si zase vyzkoušeli jaké to je uříznout si, ne ostudu, ale krajíc chleba, namazat ho máslem, které si vezmu z ledničky, ve které si najdu tu mou oblíbenou šunku či sýr, a to vše potmě. Nebo Vojta si vyzkoušel jaké je to kráčet po schodech pomocí slepecké hole.

Ať tak či onak, intenzita prožitku je jistě obrovská a člověk si uvědomí, jak naplno musí, ano musí, prožívat slepci každou činnost, kterou dělají. Jak musí být precizní v nášlapech více než tanečníci Stardance a jak rekognoskují terén jako zkušení hledači min v bývalé Jugoslávii.
Ano, lidé zbavení nějakého smyslu jsou nedobrovolně postaveni před výzvu - prožij každou věc, kterou děláš. Jistě si během let vybudují určité automatismy, tak jako my, ale přeci ten prožitek tam musí být.

A to může být inspirací i pro nás, abychom svůj život nejen tak nějak "odžili", ale PROŽILI.

K tomu nám může dopomoci VÝLET DO TAKTÍLIE.

V TAKTÍLII JE DOTEK VŠÍM. Chceš něco vysvětlit - pouhým dotykem se dozvíš, co potřebuješ.
Ale než se to dozvíš ,musíš zdolat hory pochybností a obrnit se tunami trpělivosti se sebou samým a i s ostatními.
Další nezbytnou součástí života v této zemi je fantazie. Roztáčíš mozkové závity, tvoje představivost pracuje naplno, vůně ji inspirují a dotvářejí útržky obrazů. Ti mimozemšťané, kteří se pohybují po Taktílii tak nejistě, ti sdělují postřehy z jejich světa.
Pomalu si na pozadí svých domněnek zkoušíš poskládat neurčitý nástin, o čem vlastně je ten JEJICH, teď i tvůj svět.
MŮJ SVĚT?
Vždyť jsem tady jenom na návštěvě, můj život patří TAKTÍLII a tak to je a zůstane.



Co je tou "bájnou" Taktílií?

Je jím svět hluchoslepých.
Je pro mě pozoruhodné, jak se někteří z nich vytrvale snaží být s námi "mimozemšťany" v kontaktu , a jak někteří z nás se snaží proniknout do tajů komunikace s nimi.
K dorozumívání se využívá TAKTILNÍ ZNAKOVÝ JAZYK. Tuto formu spojení využívají zvlášť lidé, kteří po nějakou dobu během života viděli, naučili se znakový jazyk a posléze po ztrátě zraku se jim znakuje do ruky.
To, co nechápu je případ, kdy se člověk narodí slepý a hluchý, tedy věci kolem sebe vnímá pouze dotekem či vůní.
Nám oči zprostředkovávají nějaký obraz a s ním pracuje naše mysl. Tito obyvatelé "TAKTÍLIE" ale tuto možnost nemají. Nějak zpracovávají informace a jejich mysl jim něco vytváří. Žijí ve svém světě a usilovně se snaží nahlédnout do toho našeho a my můžeme být jejich trpělivými průvodci.
To, co jsem zde popsal působí trochu tajemně a trochu smutně, až dojemně.
I u lidí co májí všech pět smyslů pohromadě, stojí mnohdy úsilí, aby se pochopili a někdy si říkáme, zvlášť pokud jde o muže a ženy, že jsme snad z jiné planety. S hluchoslepými, hluchými nebo slepými se můžeme cítit nesví. Když překonáme tu bariéru a trochu nahlédneme do jejich světa, obohatíme se a můžeme je nějak povzbudit .

Pokud by jste chtěli vědět něco víc, doporučuji stránky www.lorm.cz, které spravuje společnost pro hluchoslepé.
A ještě jeden typ.
Čas od času dělám takového doporučovatete dobrých filmů.
Jeden z mých oblíbených se jmenuje "Bohem zapomenuté děti".
Pojednává o učiteli, který přichází na internátní školu pro neslyšící,aby je nadchl pro mluvení.
Sára, bývalá žačka, a nyní uklízečka, není z jeho aktivit nadšená, ale postupně se s ním sblíží.
A pokračování ve vašich tabletech,notebookách,PC, mobilech ....
Každopádně i tenhle film trochu odhaluje tajemství komunikace s nevidomými, a nejenom s nimi.
Takže až příště uvidíte někoho z Taktílie, tak se můžete zastavit na kus řeči a pozdravujte ode mě.

PS. : A jak to máte vy v kontaktu se světem ve tmě? Bojíte se obyvatel Taktílie nebo jste si k nim našli cestu?
.
TOPlist