ZPOVĚĎ DYSRGAFIKA
Čeština to není věda,
písmenka jsou neposeda.
To dáš sem a tohle tady,
najednou si nevíš rady.
A tak včera z večera,
kola moje brečela.
A i zrcádka byla včudu,
dlouho tady nepobudu.
Kameny tu vzduchem sviští,
ocit jsem se na PRAKOVIŠTI.
Čekám zjihle chvíle příští,
teď jsem už na VRAKOVIŠTI.
Moje pouť tu smutně končí,
s volantem se navždy loučím.
A tak snad někdy příště,
tohle to je PAKOVIŠTĚ.
Cesta nebyla dlouhá,
banalita to pouhá,
tři znaky jí ztížili,
moch jsem být doma ve chvíli.
Teď sedím tu vděčně,
na PARKOVIŠTI ve Zbečně.
Krásná báseň