Sněhulák

21. prosince 2016 v 8:14 | Lukíno |  Básně
trochu melancholická zimní báseň




SNĚHULÁK



Smutný jsem tam na mezi stál,
sníh ten na mě padal.
Stál tam a koulí se stal.
Byl ze mě sněhový pán.


Ač v reálu jsem jako lunt,
vločkové svaly teď mám.
Baculka, jako hromotluk.
Sám sobě bych se smál.

Rozhodl jsem se! Budu zde stát!
Ať mě děti najdou!
Budu pro ně sně,sně, sněhulák!!!


Už mě našli. V očích mám prach.
Saze mě tam vtiskujou.
Nos mi tlačí mrkvová nať.
Pusu mám černobílou.


Rukou proklouzla dřevěnná hůl.
Rezavý hrnec svírá hlavu.
Knoflíků mám plný šat.
To jsem já, já, sněhulák.


Ještě chvíli budu zde stát.
Ať se děti pokochaj.
Pak oživnu znenadání, tak,
a budu živý sněhulák.


Rozprchnou se úprkem vpřed,
klouzačky zády sjedou.
A jak se smíchem budu chvět,
Člověkem budu rázem hned.


Ač sníh přikryl mě ,
mé srdce stále bilo.
A můj hodinář, docent anatomie,
probudil, co z člověka ve mne zbylo.

Oživil a pochopit mi dal.
ŽIVOUCÍ ČLOVĚK
JE VÍC NEŽ
SNĚHULÁK.



TOPlist
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch | Web | 21. prosince 2016 v 11:05 | Reagovat

Smekám čáku,
sněhuláku.

2 Anett | E-mail | Web | 21. prosince 2016 v 12:44 | Reagovat

Pěkná básnička. Taky nám jeden před panelákem stojí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama