Krok do neznáma

29. ledna 2017 v 23:48 | Lukíno |  Téma týdne

KROK DO NEZNÁMA


Jsem psík nevelkých rozměrů.Jsem dlouhý, jak jezevčík, mrštný, jak bígl a jack russel dohromady, a možná i mnoho dalších ras od kokršpaněla přes jorkšíra, by na mě mohlo uplatnit svá rodičovská práva.
Svým nynějším páníčkům jsem byl předán za podivných okolností na vesnické návsi v blízkosti kostela za mrazivé noci jednoho říjnového večera.
Uznávám moc jsem nevoněl, klepal se jak osika, ale hned záhy jsem ucítil teplo náruče jedné roztomilé holčičky.
I ona později ucítila mé teplo, ale nebyla z toho příliš nadšená, ale byla jsem tak roztomilá, ano jsem fenka, že to přešla bez umravňovacích poznámek.



Své první týdny v této rodince jsem prožil při pracovních cestách mého páníčka. Vozil jsem se tu na sedadle, tu pod sedadlem, okupoval a okusoval jsem krabice různých tvarů a postupně se učil batolit a pak chodit a pak skákat v kanceláři na podlaze.
Nyní jsem už velká psice. U svých pánečků jsem zdomácněla a ochočila si je. Do nedávna jsem byla mistryní v letu přes cokoliv, a protože jsem zvědavá a ráda se koukám z okna, vždy jsem mrštně vyskákala jako kočka ( fuj, to je přirovnání ) po pohovce a už jsem hnízdila na úzkém vrchu pohovky. To vše, ale až do tohoto úterý.

Nevím, jak se mi to podařilo, ale najednou, když byla celá rodinka v těch jejich zájimových činnostech ( škola + práce ),jsem zavrávorala a přepadla přes rantl tak nešikovně, že jsem dopadla na to , co mám za hlavou ( krční páteř). Pak už jsem jenom ležela a čekala, čekala a čekala..... ...... Nemohla jsem se ani hnout. Ani hlavu jsem nezvedla, ani skoro víčka jsem nemohla otevřít. Nakonec se objevila ta roztomilá holčička, nyní již slečna a celá ustrašená mě nesla k veterinářce ( ani nevím, jak mě tam mohla donést, né že bych byla při těle, ale něco přece vážím ). Ta se jí snažila utišit a mě se snažila vyšetřit.Ale ani moje přední,ani moje zadní nohy, mě neposlouchaly, jen jsem bezvládně ležela.
Paní doktorka nám poradila, abychom jely do psí nemocnice. Dorazily jsme tam. Pan doktor mi moc sympatický nebyl. Dával v mé situaci trochu stupidní pokyn, abych se k němu pohybovala a hýbala tlapkami, když mu bylo jasně řečeno mými páničky, že zkrátka nic z toho mi teď nejde. Pan doktor suverénně tvrdil, že to vypadá na vyhřezlou ploténku, že jediným možným řešením je operace. Předtím mi ještě udělá nějáký rentgén a bude mě uspávat a píchat do mě nějakou fujtábláckou látku, aby dobře viděl, kde to je vyhřezlé a kde do mě potom bude řezat. Řekl taky cifru kolik to bude stát a mým paničkám se protočily panenky.
Byly celé ustrašené, tak řekly, že si to musí rozmyslet, ale ten pan doktor se mračil a říkal, že ať si s rozmýšlením pospíší, jinak se mnou bude ámen.
Nakonec se domluvili, že mě nechají v nemocnici, aby mě ráno vyšetřili. Nespalo se mi moc dobře, ale naštěstí jsem měla svůj pelíšek, tak jsem to nějak přežila.
Ráno se tam objevil mladší páníček a chtěl mě vzít zpátky domů. Nyní už jiný "fundovanější" neurolog říkal, že jsem úplně ochrnutý, že se mnou nic nebude. Když páneček trval na svém, že si mě vezme domů, tak mu dokonce vyhrožoval, že máme čas do hodiny, pak že už nás nevezmou.
Tak jsme nasedli do auta strejdy Pavla a tradá k domovu.
Moje smečka byla celá nesvá, co se mnou bude. Ale já jsem bojovnice k pohledání a mám je ráda a tak jsem jim postupně začala dělat radost. Prvně, a to mi šlo skoro od začátku, jsem začala vrtět ocáskem.
Pak jsem pomaličku zvedala hlavičku a protahovala si nožičky. Ty zadní mi šly lépe, ty přední jsem měla zpočátku zkoprnělé. Pak jsem se jako hříbatko po porodu začala vrávoravě stavět na všechny čtyři. Šlo mi to ztěžka, ale dokázala jsem to. Ale čím jsem je úplně dostala a viděla jsem, že se jim i v očích zamžilo, když jsem popošla a posléze i popoběhla jim v ústrety. Tohle všechno jsem zvládla za pouhé tři dni potom, co mě lékařská věda prohlásila za ochrnutou.Nyní po pěti dnech už chodím s větší jistotou a už jsem se byla venčit a tam jsem udělala, no víte , co nó nebudeme to rozebírat, to je impertinentní .....
To všechno dokázala láska má i mé smečky.





A jest-li vám tento příběh připadá až příliš skutečný, tak si pište, že jsem je prožila tento týden já a to díky
JEDNOMU CHYBNÉMU KROKU. Tak mnoho dobrých kroků v dalších týdnech vám přeje psice Jamie.



TOPlist
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mysteriouswolf | Web | 30. ledna 2017 v 12:18 | Reagovat

Šťastný konec:-) Přeji Jamie hodně štěstí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama